Pst, spí

Ne snad, že by usnutí s botami na nohou byla nějaká moje horká premiéra. Když pominu takové to povinné usínání ve vycházkovém oblečení doplněném kšírami v kočárku, tak docela určitě jsem několikrát vytuhla ve vlaku, kolikrát jsem tvrdě spala zabořena v křesle v práci, nohy pevně sešněrované v kanadách, nemá cenu počítat, stejně tak krátké dřímací rychlovky s hlavou položenou na volantu či pracovním stole.
Chacha chichi chocho... to zní, jako že spím kdykoli a kdekoli, jen ne v noci a v posteli. Tak to tedy rozhodně není pravda. Spánek ve vytahaném triku a fuskách sibiřkách, někdy mezi půlnocí a pátou ranní a ve vlastní posteli upřednostňuji před spánkem kdykoli a kdekoli jinde. Jenže únavě těžko poručit.
Stárnu. Hotovostní křeslo a kanady i ostrý zvuk zvonku vyhánějící adrenalin do závratných hodnot zmizel v propadlišti dějin. Stejně tak klimbání na volantu v odstavené koloně. Usnout ve flamendráku je v současnosti velice rizikový podnik. Doufám, že spaní v kočárku je také definitivně za mnou - v pojízdném křesle bych dospávat konec života nechtěla.
Mohu již dopřát svým nohám pohodlíčko do délky i do šířky, chodím co nejvíc bosky. Lodičky jen do společnosti, polobotky na nákup, holiny do nepohody... domácí trepky nikdy.
Jenže teplo od nohou je teplo od nohou a mít nohy v teple je lék na většinu neduhů a když zebe od spodku...
Dohnal mne věk i minulost.
Stalo se.
Začala jsem se rozhlížet po botkách důchodkách a nostalgicky vzpomínala na ty černé, se zapínáním na tři perličkové knoflíčky, kolik suchých arktických dní jsem v nich prochodila lesními cestami, jen s jednou tenkou bavlněnou ponožtičkou. Móda domácí obuvi zimomřivců je v letošní sezoně prezentována plastovými pantoflemi s umělou kožešinou. Brrr. Zmizely i kostkovaný bačkory na přezku, které bych tedy nosila jen v sebeobraně a jen při dokonalém zatemnění.
A pak jsem je uviděla. Semišové válenky s beránkem uvnitř. Podrážka na chození po venku celkem tenká, tak akorát na přeběhnutí z jedné kancelářské budovy do druhé před suchý a vždy uklizený vnitroblokový parčík a po jedné zimě je po nich. Ale jako domácí botičky, áááách. Koupila jsem si je.
V průběhu vaření jsem odložila svetr i mikinu, najednou mi bylo teplo už v triku. Ani když jsem si sedla na pohovku ke knížce, nemusela jsem se balit do deky, stačila vesta přehozená přes ramena.
Teplo, ticho, jen tik-ťak hodin, měkké světlo čtecí lampy, klidné a hluboké psí oddechování .......
Probudila jsem se až s rozedněním. Pes spal na knize, brejle spadlé pod válendou, čtecí lampa rozsvícena, nohy chráněné válenkami trčely z pod deky, kterou jsem na sebe někdy v noci přetáhla.
Vše je jednou poprvé.