Jiné matky mají také hloupé Katky

"Ach bože, komu já co udělala, že mne pámbu trestá právě tebou, podívej se na Alenku, jak ...." (je čistá, se naučila básničku, dobře se vdala, upekla koláč, má bílé pleny.... doplň si sám co uznáš za vhodné), lamentovala matka a dávala mi najevo, kterak jsem hloupá, líná, pomalá, nedbalá a škodolibý naschválníček k tomu.
Odmítla jsem bojovat se všemi Alenkami světa, odmítla jsem se jen přiblížit k jejich dokonalosti. Odmítla jsem studovat střední školu, kterou mi matka vybrala, protože právě toto povolání byl její sen, jenže jako druhorozená selská dcera měla v době svého dospívání na výběr - buď rovnou ke kravám nebo někam do učení. Na měšťanku a nebo odbornou školu nesměla. Opravdu jsem si na tu svoji střední, na hony a ještě o kus dál vzdálenější matčinu snu, nevybrala z trucu a ani z naschválu. Bylo zbytečné cokoli vysvětlovat. Matka vše věděla líp, protože je starší a umí mi číst i myšlenky, jak dobře mne zná.
Nechápala jsem a urážely mne její soudy, o tom, co na svobodárně dělám či nedělám, její věčné podezírání nešlo vydržet. Nakonec jsem programově a plánovaně maturovala těhotná. Otec nebyl důležitý, věděli jsme od samého počátku, že nám to nemůže spolu fungovat, rozešli jsme se v tichu a klidu chvíli po porodu. Potřebovala jsem vyslovit: "Můžeš mít radost, žes měla pravdu. Jsem prohnilá a zkažená a celý můj život je velký naschvál tobě." Nikdy jsem jí to neřekla. Odstěhovala jsem se zbaběle na druhý konec republiky. Vdala se, rozvedla, odpromovala, znova se vdala a přestěhovala ještě o kousek dál a odmítla mít kdy další dítě. Jedno stačí  k radostem i starostem až až a matka roku by ze mne nikdy nebyla. Na rozdíl od Alenky.
Od špatné dcery může být jen špatné vnouče, to je logické. Dítko je obdařeno více rychlostním mozkem. Dokonalá paměť je vyvážena poruchou čtení, horoucí srdíčko a sociální cítění napravuje věčné hrubky v písemném projevu, jistá drobná lenost bledne v porovnání s jeho představivostí a šikovností. Ještě v páté třídě samo nečetlo. V očích matky to byl další můj hřích, další naschvál, další potvrzení mé špatnosti. Odmítla jsem své dítě přeřadit do zvláštní školy, protože rošťák s IQ 135 tam nepatří, ať si babička myslí a povídá co chce. Dítko mi vloni promovalo na technice. Jsem na ně náležitě pyšná. Zda i babička, nevím. Kdykoliv jí volám, zda je v pořádku a jestli něco nepotřebuje, poslouchám obvyklou litanii zakončenou poznámkou o tom, jak jsem špatně vychovala, že se vnouče ani neukáže a ani nenapíše. Přehání. Slýchávám celkem často z druhého pokoje: "Ahoj babííí, jak se máš, co děláš, povídej, přeháněj, hele, zadrž jo, takhle moc přehánět nemusíš, no jo znáš to, není čas, tak ahoj." Víc babiček nemáme, mýlka je vyloučena.
Nedávno jsem měla cestu směrem k matčinu bydlišti. Pár kilometrů navíc mne už nezabije, stejně tak si mohu hodinku, i dvě, vyšetřit.
Měla radost, neviděly jsme se už pár let. Jenže starý pes a nové kousky... Než zavřela voda na kávu, jely jsme ve starých kolejích.
"Jiné matky mají také hloupé Katky, ale co já komu udělala, že jsem takovýhle nemehlo porodila, podívej se na Alenku, a co děláš, to děláš blbě, podívej se, jak se to má dělat, tady to píšou a jaký je to tam pěkný a ne takovej binec, co máš ve firmě ty, no jezdit se podívat nemusím, znám tě dobře, jak to vedeš si představit dovedu docela dobře, to tady ta Smutná, no, na ní nemáš, prostě nemáš, vyrovnej se s tím konečně" a matka mi strká před oči otevřený Měsíčník. Dívám se na fotky z mého archivu, článek nečtu, napsala jsem jej.
Upíjím kávu, barvotiskovou dvou stranu před sebou, a mlčím. Bylo prozíravé publikovat pod pseudonymem.
Mlčím.
Dere se mi na jazyk: "Ale ta Jana Smutná jsem já. To jsem nafotila a napsala já, tohle dělám, to je moje práce, tím se živím."
Mlčím.
Je to marný, je to marný, je to marný.
Všechny Alenky světa se spojily.
Mlčím.
Jaká matka, taká Katka?
Proboha jen to ne.
Zdvořile a neosobně se loučím.
Alenky celého světa trhněte si nohou.
Jó, Jana Smutná, to je jiný kafe, viď, mami?