Pátrala jsem, pátrala.
Pátrala jsem tu i onde.
Sjížděla jsem webové stránky. Listovala časopisy. Prolézala antikvariáty. A taky jsem se věnovala zcela jiným nitě krotícím technikám, než je paličkování.
The world is big and round.
Řešení problému se objevilo na nečekaném místě.
Je fakt, že mi pomalu dozrávalo v hlavě samo. Protože náhody přejí připraveným. Střípky se poskládaly a obrazec se ukázal. Louskala jsem azbuku ve staré tlusté knize, čmárala si, inspirována závanem dávných věků, páskovou krajku - a bylo TO tu.
Plochá herdule je sendvič.
Nedovedu si představit, z čeho byly dělány ty úplně první, protože musí být tak vysoká, aby do ní šel zapíchnout špendlík až po hlavičku a raději ještě o pár milimetrů vyšší.
Elementary, dear Watson.
Pevná podložka (překližka, prkno, lepenka, něco tenkého a samonosného a neohebného) požadovaných rozměrů a tvaru. V mém případě normalizovaná A4. Polystyrenová deska těch samých rozměrů o tloušťce 3 cm. Filc o tloušťce alespoň centimetr - a logicky, taky A4. Obal z krycí tkaniny, která to vše drží pohromadě. Snímatelný prací obal. Utěrka s dírou, aby se nešpinilo hotové, je volitelný doplněk.
Jednotlivé vrstvy jsem k sobě nelepila. I když po Herkulesu jsem se už už natahovala. Uvědomila jsem si, že bych musela propichovat s každým špendlíkem minimálně jednu slepenou vrstvu a také, že dělám herduli cestovní a že její formát je takový jaký je, protože celá přijde posadit do ploché krabice od speciálních papírů do tiskárny. Takže případné posouvání vrstev při naklápění při práci je v hodně, hodně,. ale opravdu hodně, teoretické rovině.
Hotovka. Zkušební jednoduchý již natužený motivek prosychá.
Již je mi jasné, kudy tudy na otočnou naklápěcí kruhovou herduli.
