Jsou to divný věci a děje. Tam venku, tam ve tmě, tam za oknem i dveřmi. Tam, v dušičkové sychravině. Noci patří běsům a dny odešlým duším. Královně Kristýně je teplo a rozprostřela plášť nad krajem. I živí se mění v mlžné přízraky, chlad proniká do morku kostí, syrovina se dere ke krbům.
Spřátelená čarodějka, na Půlnoční straně Večerních hor zamíchala v kotlíku, přikápla do lektvaru z toho i onoho tyglíku a na mém stole se rozdrnčel telefon. Nechtělo se mi ho zvednout. Drnčivý zvuk mne vyloženě obtěžoval. Toužila jsem se propadnout do Nebytí. Kristýnino vábení bylo TAK silné. Nevím, co mne donutilo zvednout sluchátko a ohlásit se. Slyšela jsem hlas dávno neslyšený. Byl ustaraný a utrápený a volal mne zpět, donutil mne se nadechnout, zaplašil tichý smutný zpěv bludných Duší. Přítelkyně ze Soumračného předhůří části Poledních hor potřebovala odehnat Chandru bušící na okna.
Vnímala jsem ak s každým vyřčeným slovem je lépe. U nich i u nás.
Stíny se rozplynuly.
Pes mi olízl tvář a přitulil se. Hlavu si podložil mým ramenem a tlapou jistil krk i ruku. Nedal mi šanci k úniku.
Po dlouhé době jsem se propadla do hlubin Bezesní. Spala jsem dlouho a tvrdě. Běsi jsou pryč. S cáry Kristýnina pláště si pohrává Vítr.
Děkuji, Okouzlující.
Elfí posel přišel včas.
