Jitro

Touto dobou vrcholívalo kuropění. Krátce střižená tráva bývala modrá rosou a narůžovělá červánky. Vlastně je to celkem nedávno. Co jsou to dva, tři roky….

Scházela již zanedbaným sadem k domku obrostlému bezinkovými a šípkovými keři. Pomalu a opatrně našlapovala. S obtížemi si vybavovala kudy vedl chodník z placatých břidličných šlapáků. Usmála se při vzpomínce na kupky prvního sena, pošťáka sbíhajícího svahem a mávajícího dopisem na její jméno. Vybavila si i pocit radosti, když četla v dopise, že byla vybrána k dalšímu studiu. Všude kolem tehdy kvetly kopretiny a neteře si z nich vily princeznovské korunky. Osm let… Z malých rozpustilých cácorek jsou určitě dospělé slečny. Možná, že jsou v bezpečí domu v údolí. Bezděčně zrychlila v radostném napětí. Na spodních větvích neprořezávaných stromů zanechávala chomáčky odumřelých bílých vlasů. Mrzlo a bylo šero. Slunce již pár měsíců zakrývají mraky prachu a popela. Tichý pravidelný praskavý zvuk z krabičky v kapse dávno nevnímala.

Dům byl tmavý a zdál se sám do sebe schoulený.
Zklamaně zašmátrala ve  škvíře opukové zídky. Oddechla si. Zůstal ve staré tajné skrýši. Odemkla oprýskané dveře a spadla z ní únava. Nezkoušela otočit spínačem. Věděla, že by to byl zbytečný pohyb. Vzpomínkou děkovala matce, že přes odsudky a posměch sousedů nechala zastavit skoro čtvrtinu kuchyně archaickými kachlovými kamny. Ohřeje se. Bude mít horké jídlo. Malý zázrak.
Vidina prohřáté místnosti a malátnosti z plného břicha jí znásobily síly. Nanosila z dřevníku víc, než by pro první den potřebovala. Zimou strádala příliš dlouho.
Pláty sálaly, kachle začínaly vlažnět. Nabrala okov vody ze studny a postavila jej do síně. Čajník zapískal. Zalila porci sušeného mléka v šálku, po chvíli váhání sundala s poličky sklenici zcukernatělého medu a naškrabala si ho celou lžičku.  
Opřená zády o hřejivou zeď kamen pomalinku usrkávala vřelý sladký nápoj.

Zdi se rozšeptaly dávnými rozhovory a vyprávěly polozapomenuté příběhy.
Přiložila do topeniště další koš polínek. Šálek odložila na stůl, umyje a uklidí jej ráno. Dnes naposledy se vyspí ve spacáku. Uloží se na kamnovou lavici. Přitulila se ke zdroji tepla a zavřela oči.
 „A kde jinde, než doma, se líp vyspíš, děvenko?“ slyšela prabábu. Scvrkla se zpět do malé holčičky, cítila kafr a levanduli s rezedou, slyšela kuňkání žab a hašteření vrabčáků, vrzání pumpy, pleskání kanafasu  sušeného větrem. Viděla natažené bavlněné šňůry mezi stromy v sadu, vzdouvající se modrobílé plachty kapen i sněhobílá prostěradla, sluneční paprsky.
Propadla se do hlubin spánku. Usmívala se. Ráno se vykoupe v horké vodě. Ošetří si rány. Je doma. Už bude jen dobře.

Neviděla záblesk záře silnější, než bývávalo polední slunce.
Plameny v topeništi pohasly. Kachle budou ještě dva dny vydechovat naakumulované teplo a dům je další dva dny udrží. Na stole je šálek s přiškvařenými stopami medového mléka, zkaramelizovaná sklenice medu, lžička. Lavici  lemuje podivný podlouhlý tmavý dekor na kdysi bílé lesklé keramické hřejivé zdi.

Venku se budil bezhlesý mrazivý soumračný den.