Lesní tuctovka pro Lady Evil

Neurazí, neublíží, nenadchne. Podzimní pozdní ráno v lese. Každý jich máme v archivu přehršel. Možná použít filtr (chacha chichi chocho - foceno mobilem), aby vynikly sluneční paprsky prodírající se oparerem - byla by asi "výtvarnější". Být to na klasický monochromatický kinofilm a pak si pohrát v komoře s teplejším odstínem vývojky, s expozicí, možná výřez - mohla by to být velice hezká další tuctovka.
Ale dopoledne to bylo parádní :)

Trocha podzimního kýče

Pst, spí

Ne snad, že by usnutí s botami na nohou byla nějaká moje horká premiéra. Když pominu takové to povinné usínání ve vycházkovém oblečení doplněném kšírami v kočárku, tak docela určitě jsem několikrát vytuhla ve vlaku, kolikrát jsem tvrdě spala zabořena v křesle v práci, nohy pevně sešněrované v kanadách, nemá cenu počítat, stejně tak krátké dřímací rychlovky s hlavou položenou na volantu či pracovním stole.
Chacha chichi chocho... to zní, jako že spím kdykoli a kdekoli, jen ne v noci a v posteli. Tak to tedy rozhodně není pravda. Spánek ve vytahaném triku a fuskách sibiřkách, někdy mezi půlnocí a pátou ranní a ve vlastní posteli upřednostňuji před spánkem kdykoli a kdekoli jinde. Jenže únavě těžko poručit.
Stárnu. Hotovostní křeslo a kanady i ostrý zvuk zvonku vyhánějící adrenalin do závratných hodnot zmizel v propadlišti dějin. Stejně tak klimbání na volantu v odstavené koloně. Usnout ve flamendráku je v současnosti velice rizikový podnik. Doufám, že spaní v kočárku je také definitivně za mnou - v pojízdném křesle bych dospávat konec života nechtěla.
Mohu již dopřát svým nohám pohodlíčko do délky i do šířky, chodím co nejvíc bosky. Lodičky jen do společnosti, polobotky na nákup, holiny do nepohody... domácí trepky nikdy.
Jenže teplo od nohou je teplo od nohou a mít nohy v teple je lék na většinu neduhů a když zebe od spodku...
Dohnal mne věk i minulost.
Stalo se.
Začala jsem se rozhlížet po botkách důchodkách a nostalgicky vzpomínala na ty černé, se zapínáním na tři perličkové knoflíčky, kolik suchých arktických dní jsem v nich prochodila lesními cestami, jen s jednou tenkou bavlněnou ponožtičkou. Móda domácí obuvi zimomřivců je v letošní sezoně prezentována plastovými pantoflemi s umělou kožešinou. Brrr. Zmizely i kostkovaný bačkory na přezku, které bych tedy nosila jen v sebeobraně a jen při dokonalém zatemnění.
A pak jsem je uviděla. Semišové válenky s beránkem uvnitř. Podrážka na chození po venku celkem tenká, tak akorát na přeběhnutí z jedné kancelářské budovy do druhé před suchý a vždy uklizený vnitroblokový parčík a po jedné zimě je po nich. Ale jako domácí botičky, áááách. Koupila jsem si je.
V průběhu vaření jsem odložila svetr i mikinu, najednou mi bylo teplo už v triku. Ani když jsem si sedla na pohovku ke knížce, nemusela jsem se balit do deky, stačila vesta přehozená přes ramena.
Teplo, ticho, jen tik-ťak hodin, měkké světlo čtecí lampy, klidné a hluboké psí oddechování .......
Probudila jsem se až s rozedněním. Pes spal na knize, brejle spadlé pod válendou, čtecí lampa rozsvícena, nohy chráněné válenkami trčely z pod deky, kterou jsem na sebe někdy v noci přetáhla.
Vše je jednou poprvé.

Rostou...

Jitro

Touto dobou vrcholívalo kuropění. Krátce střižená tráva bývala modrá rosou a narůžovělá červánky. Vlastně je to celkem nedávno. Co jsou to dva, tři roky….

Scházela již zanedbaným sadem k domku obrostlému bezinkovými a šípkovými keři. Pomalu a opatrně našlapovala. S obtížemi si vybavovala kudy vedl chodník z placatých břidličných šlapáků. Usmála se při vzpomínce na kupky prvního sena, pošťáka sbíhajícího svahem a mávajícího dopisem na její jméno. Vybavila si i pocit radosti, když četla v dopise, že byla vybrána k dalšímu studiu. Všude kolem tehdy kvetly kopretiny a neteře si z nich vily princeznovské korunky. Osm let… Z malých rozpustilých cácorek jsou určitě dospělé slečny. Možná, že jsou v bezpečí domu v údolí. Bezděčně zrychlila v radostném napětí. Na spodních větvích neprořezávaných stromů zanechávala chomáčky odumřelých bílých vlasů. Mrzlo a bylo šero. Slunce již pár měsíců zakrývají mraky prachu a popela. Tichý pravidelný praskavý zvuk z krabičky v kapse dávno nevnímala.

Dům byl tmavý a zdál se sám do sebe schoulený.
Zklamaně zašmátrala ve  škvíře opukové zídky. Oddechla si. Zůstal ve staré tajné skrýši. Odemkla oprýskané dveře a spadla z ní únava. Nezkoušela otočit spínačem. Věděla, že by to byl zbytečný pohyb. Vzpomínkou děkovala matce, že přes odsudky a posměch sousedů nechala zastavit skoro čtvrtinu kuchyně archaickými kachlovými kamny. Ohřeje se. Bude mít horké jídlo. Malý zázrak.
Vidina prohřáté místnosti a malátnosti z plného břicha jí znásobily síly. Nanosila z dřevníku víc, než by pro první den potřebovala. Zimou strádala příliš dlouho.
Pláty sálaly, kachle začínaly vlažnět. Nabrala okov vody ze studny a postavila jej do síně. Čajník zapískal. Zalila porci sušeného mléka v šálku, po chvíli váhání sundala s poličky sklenici zcukernatělého medu a naškrabala si ho celou lžičku.  
Opřená zády o hřejivou zeď kamen pomalinku usrkávala vřelý sladký nápoj.

Zdi se rozšeptaly dávnými rozhovory a vyprávěly polozapomenuté příběhy.
Přiložila do topeniště další koš polínek. Šálek odložila na stůl, umyje a uklidí jej ráno. Dnes naposledy se vyspí ve spacáku. Uloží se na kamnovou lavici. Přitulila se ke zdroji tepla a zavřela oči.
 „A kde jinde, než doma, se líp vyspíš, děvenko?“ slyšela prabábu. Scvrkla se zpět do malé holčičky, cítila kafr a levanduli s rezedou, slyšela kuňkání žab a hašteření vrabčáků, vrzání pumpy, pleskání kanafasu  sušeného větrem. Viděla natažené bavlněné šňůry mezi stromy v sadu, vzdouvající se modrobílé plachty kapen i sněhobílá prostěradla, sluneční paprsky.
Propadla se do hlubin spánku. Usmívala se. Ráno se vykoupe v horké vodě. Ošetří si rány. Je doma. Už bude jen dobře.

Neviděla záblesk záře silnější, než bývávalo polední slunce.
Plameny v topeništi pohasly. Kachle budou ještě dva dny vydechovat naakumulované teplo a dům je další dva dny udrží. Na stole je šálek s přiškvařenými stopami medového mléka, zkaramelizovaná sklenice medu, lžička. Lavici  lemuje podivný podlouhlý tmavý dekor na kdysi bílé lesklé keramické hřejivé zdi.

Venku se budil bezhlesý mrazivý soumračný den.

Jiné matky mají také hloupé Katky

"Ach bože, komu já co udělala, že mne pámbu trestá právě tebou, podívej se na Alenku, jak ...." (je čistá, se naučila básničku, dobře se vdala, upekla koláč, má bílé pleny.... doplň si sám co uznáš za vhodné), lamentovala matka a dávala mi najevo, kterak jsem hloupá, líná, pomalá, nedbalá a škodolibý naschválníček k tomu.
Odmítla jsem bojovat se všemi Alenkami světa, odmítla jsem se jen přiblížit k jejich dokonalosti. Odmítla jsem studovat střední školu, kterou mi matka vybrala, protože právě toto povolání byl její sen, jenže jako druhorozená selská dcera měla v době svého dospívání na výběr - buď rovnou ke kravám nebo někam do učení. Na měšťanku a nebo odbornou školu nesměla. Opravdu jsem si na tu svoji střední, na hony a ještě o kus dál vzdálenější matčinu snu, nevybrala z trucu a ani z naschválu. Bylo zbytečné cokoli vysvětlovat. Matka vše věděla líp, protože je starší a umí mi číst i myšlenky, jak dobře mne zná.
Nechápala jsem a urážely mne její soudy, o tom, co na svobodárně dělám či nedělám, její věčné podezírání nešlo vydržet. Nakonec jsem programově a plánovaně maturovala těhotná. Otec nebyl důležitý, věděli jsme od samého počátku, že nám to nemůže spolu fungovat, rozešli jsme se v tichu a klidu chvíli po porodu. Potřebovala jsem vyslovit: "Můžeš mít radost, žes měla pravdu. Jsem prohnilá a zkažená a celý můj život je velký naschvál tobě." Nikdy jsem jí to neřekla. Odstěhovala jsem se zbaběle na druhý konec republiky. Vdala se, rozvedla, odpromovala, znova se vdala a přestěhovala ještě o kousek dál a odmítla mít kdy další dítě. Jedno stačí  k radostem i starostem až až a matka roku by ze mne nikdy nebyla. Na rozdíl od Alenky.
Od špatné dcery může být jen špatné vnouče, to je logické. Dítko je obdařeno více rychlostním mozkem. Dokonalá paměť je vyvážena poruchou čtení, horoucí srdíčko a sociální cítění napravuje věčné hrubky v písemném projevu, jistá drobná lenost bledne v porovnání s jeho představivostí a šikovností. Ještě v páté třídě samo nečetlo. V očích matky to byl další můj hřích, další naschvál, další potvrzení mé špatnosti. Odmítla jsem své dítě přeřadit do zvláštní školy, protože rošťák s IQ 135 tam nepatří, ať si babička myslí a povídá co chce. Dítko mi vloni promovalo na technice. Jsem na ně náležitě pyšná. Zda i babička, nevím. Kdykoliv jí volám, zda je v pořádku a jestli něco nepotřebuje, poslouchám obvyklou litanii zakončenou poznámkou o tom, jak jsem špatně vychovala, že se vnouče ani neukáže a ani nenapíše. Přehání. Slýchávám celkem často z druhého pokoje: "Ahoj babííí, jak se máš, co děláš, povídej, přeháněj, hele, zadrž jo, takhle moc přehánět nemusíš, no jo znáš to, není čas, tak ahoj." Víc babiček nemáme, mýlka je vyloučena.
Nedávno jsem měla cestu směrem k matčinu bydlišti. Pár kilometrů navíc mne už nezabije, stejně tak si mohu hodinku, i dvě, vyšetřit.
Měla radost, neviděly jsme se už pár let. Jenže starý pes a nové kousky... Než zavřela voda na kávu, jely jsme ve starých kolejích.
"Jiné matky mají také hloupé Katky, ale co já komu udělala, že jsem takovýhle nemehlo porodila, podívej se na Alenku, a co děláš, to děláš blbě, podívej se, jak se to má dělat, tady to píšou a jaký je to tam pěkný a ne takovej binec, co máš ve firmě ty, no jezdit se podívat nemusím, znám tě dobře, jak to vedeš si představit dovedu docela dobře, to tady ta Smutná, no, na ní nemáš, prostě nemáš, vyrovnej se s tím konečně" a matka mi strká před oči otevřený Měsíčník. Dívám se na fotky z mého archivu, článek nečtu, napsala jsem jej.
Upíjím kávu, barvotiskovou dvou stranu před sebou, a mlčím. Bylo prozíravé publikovat pod pseudonymem.
Mlčím.
Dere se mi na jazyk: "Ale ta Jana Smutná jsem já. To jsem nafotila a napsala já, tohle dělám, to je moje práce, tím se živím."
Mlčím.
Je to marný, je to marný, je to marný.
Všechny Alenky světa se spojily.
Mlčím.
Jaká matka, taká Katka?
Proboha jen to ne.
Zdvořile a neosobně se loučím.
Alenky celého světa trhněte si nohou.
Jó, Jana Smutná, to je jiný kafe, viď, mami?

cesta domů